En el camino hacia el postorbánismo.

Když byl 30. Äervna 2024 oznámen vznik nové frakce Evropského parlamentu Patrioti pro Evropu, bylo jasné, že se v evropské politice ustavuje nová krajnÄ› pravicová internacionála. Jejich otevÅ™enou ambicí bylo zmÄ›nit přístup EU k migraci, zelené politice a válce na UkrajinÄ›. Za ÄŒeskou republiku u toho nemohlo chybÄ›t BabiÅ¡ovo ANO, které k Patriotům pÅ™eÅ¡lo z liberální frakce Renew Europe. NejvlivnÄ›jší Äeský politik se tak vÄ›domÄ› zaÅ™adil po bok Ligy Mattea Salviniho, Národního sdružení Marine Le Pen nebo rakouských Svobodných. Ani o jednu z tÄ›chto stran vÅ¡ak BabiÅ¡ovi nikdy příliÅ¡ neÅ¡lo. SkuteÄným důvodem, proÄ se pÅ™ipojil k budování nové silné frakce, bylo nÄ›co jiného: Viktor Orbán.

Patrioti pro Orbána

V roce 2024 mÄ›l Orbán v evropské politice sice stále výjimeÄné, ale už viditelnÄ› problematické postavení. DlouhodobÄ› vládl Älenskému státu Evropské unie, pÅ™estavÄ›l maÄarské instituce, zvládl si podřídit velkou Äást mediálního prostoru a vybudoval rozsáhlé ekonomické zázemí loajální Fideszu. PodaÅ™ilo se mu z témat kulturních válek vybudovat hnací motor jeho státní politiky a řada dalších politiků napÅ™Ã­Ä Evropou se ho snažila napodobit.

Pro evropskou krajní pravici totiž Orbán pÅ™edstavoval důkaz, že otevÅ™enÄ› neliberální projekt může fungovat uvnitÅ™ Evropské unie jednak ideovÄ›, jednak ekonomicky. Orbán nemÄ›l problém Äerpat evropské peníze, využívat Älenství v Unii jako zdroj vlivu a souÄasnÄ› útoÄit na liberální směřování evropské integrace.

Zároveň už bylo zÅ™ejmé, že tento velmi agresivní model zaÄíná pomalu narážet na své limity. PÅ™estože si jen málokdo dokázal pÅ™edstavit, že by Orbán o svou moc nÄ›kdy pÅ™iÅ¡el, MaÄarsko mÄ›lo kvůli problémům s právním státem, korupcí a nezávislostí justice zablokovanou Äást evropských penÄ›z. Fidesz byl od roku 2021 mimo Evropskou lidovou stranu a v Evropském parlamentu hledal nové ukotvení. To mu nakonec poskytli Patrioti, jejichž neoficiálním mluvÄím se stal.

Problémy vÅ¡ak tehdejšímu maÄarskému premiérovi pÅ™inášel i jeho příliÅ¡ vstřícný vztah k Rusku. Kvůli své zahraniÄní politice a opakovanému blokování unijních rozhodnutí byl on i celé MaÄarsko stále izolovanÄ›jší. Když MaÄarsko 1. Äervence 2024 pÅ™evzalo půlroÄní pÅ™edsednictví v RadÄ› EU, Orbán hned v prvních dnech vyrazil na vlastní „mírovou misi“ do Kyjeva, Moskvy a Pekingu. NeÅ¡lo o oficiální unijní misi. VÄ›tÅ¡ina evropských vlád ji vnímala jako sólovou akci, která oslabovala spoleÄnou evropskou pozici vůÄi Rusku.

Král neliberální demokracie

I pÅ™esto byl ale Orbán stále „králem“ neliberálního politického proudu. Jeho pojetí údajného konzervatismu nijak neodráželo principy a pravidla tohoto politického proudu: nakládal s nimi ÄistÄ› populisticky. Jeho konzervatismus byl nacionalismus, který úctu k tradicím jen pÅ™edstíral, aby k sobÄ› nalákal kapitalismem zklamané voliÄe a jeÅ¡tÄ› na tom vydÄ›lal. PÅ™esnÄ› to ale BabiÅ¡ovi dlouhodobÄ› imponovalo a Orbána se ve svých veÅ™ejných prohlášeních nebál nazývat „přítelem“.

Krátce po vzniku Patriotů pro Evropu se pÅ™edstavitelé jednotlivých stran sjeli na velkou konferenci do Madridu, na hlavy si nasadili ÄepiÄky s nápisem Make Europe Great Again a rozhodli se budovat evropskou verzi MAGA hnutí. A spoleÄnÄ› hlásali, že náš Äas vyprÅ¡el. Na jednom pódiu stáli Orbán, Marine Le Pen, Matteo Salvini, Geert Wilders, Santiago Abascal a další pÅ™edstavitelé evropské krajní pravice. Mluvili o migraci, Green Dealu, národní suverenitÄ›, boji proti „wokismu“ a celkovém úpadku Evropy. VítÄ›zství Donalda Trumpa ve Spojených státech pro nÄ› nebylo vzdálenou americkou událostí, ale potvrzením, že stejný politický jazyk jim může znovu získat moc i v EvropÄ› a otoÄit ideologickým kormidlem smÄ›rem ke kooperovanému izolacionismu a nacionalismu.

Pro Andreje BabiÅ¡e pÅ™edstavovali Patrioti schizofrenní projekt od samého zaÄátku. O Äeském politikovi je známá jedna základní vÄ›c: má rád moc a nebojí se k ní lísat. Je pÅ™itom jedno, kdo ji zrovna pÅ™edstavuje. BabiÅ¡ se dokáže ve stejný moment chlubit vztahem s Orbánem, aby si o pár chvil pozdÄ›ji domlouval schůzku s francouzským prezidentem Emanuelem Macronem.

I tak byl ale jeho náhlý odklon od Renew Europe, v nÄ›mž ANO působilo po dlouhá léta, pro leckoho pÅ™ekvapivý. V Patriotech se Äeský premiér vÄ›domÄ› ocitl mezi politiky, kteří nepotÅ™ebovali pÅ™edstírat ideologickou zdrženlivost a sluÅ¡nost. Wilders, Salvini, Le Pen, Abascal i Kickl stavÄ›jí na zcela otevÅ™eném nacionalismu, rasistické rétorice a rozdmýchávání kulturních válek tÄ›mi nejprimitivnÄ›jšími prostÅ™edky. BabiÅ¡ se pÅ™itom v Äeské politice dlouho prezentoval trochu jinak. Jako obhájce chudých, který lovil hlasy mezi stÅ™ední a nižší stÅ™ední třídou, která k nÄ›mu utekla po pádu sociální demokracie.

Vstupem do Patriotů ale sám sebe zasadil do poněkud evropské politické rodiny. Do rodiny krajní pravice.

Impérium se otřásá

Jenže uplynul rok a Patrioti, tÅ™etí nejvlivnÄ›jší frakce v Evropském parlamentu, se zaÄali zmítat v chaosu a kÅ™eÄích. Král a dobrý přítel Viktor Orbán byl po pÅ™ekvapivých volbách v MaÄarsku, své ideologické baÅ¡tÄ›, politicky mrtev.

Volby v MaÄarsku jako by zmÄ›nily celou dynamiku samotných Patriotů a otřásly jimi v základech. Byl to Orbán, kdo byl tahounem koalice a jejím hlavním vzorem, tváří, která svÄ›tu ukazovala, že tento typ politiky má a bude mít úspÄ›ch. Dodával celému projektu váhu, kterou ostatní lídÅ™i Patriotů nemÄ›li. Marine Le Pen nikdy nevládla Francii. Geert Wilders sice dokázal otřást nizozemskou politikou, ale dlouho zůstával pÅ™edevším symbolem radikalizace. Salvini proÅ¡el italskou vládou, ale jeho moc byla omezena koalicemi a promÄ›nlivostí italské politiky. Andrej BabiÅ¡ dlouhodobÄ› patří k nejvíce kontroverzním postavám Äeské politiky a nikdy se mu nepodaÅ™ilo udržet si kontinuální moc nad zemí.

Orbán byl ale jiný případ. Å estnáct let nepÅ™etržitÄ› vládl, pÅ™estavÄ›l stát, vytvoÅ™il loajální mediální a ekonomické zázemí a promÄ›nil konflikt s Evropskou unií ve vlastní politickou znaÄku. NeÅ¡lo tu ale jen a pouze o politiku. Orbán byl i vzorem vrcholné fáze nepotistické politiky. MaÄarsko bÄ›hem své vlády pÅ™estavÄ›l v dobÅ™e namazaný stroj na peníze a moc, který podle celé Å™ady svÄ›dectví ovládal on a jeho blízcí přátelé Äi rodina. Politický vliv Å¡el ruku v ruce s tím ekonomickým, v nÄ›mž se zrcadlilo ovládnutí institucí stejnÄ› jako pokus o pÅ™estavbu demokratických narativů uvnitÅ™ svobodné spoleÄnosti. A i to Andreji BabiÅ¡ovi muselo imponovat.

Že v jejich vztahu zaÄíná nÄ›co skřípat, bylo patrné nejpozdÄ›ji kolem CPAC Hungary. Orbán si maÄarskou verzi americké konzervativní konference naplánoval na bÅ™ezen 2026, jen nÄ›kolik týdnů pÅ™ed parlamentními volbami. Nebyla to jen pÅ™ehlídka spřátelených politiků. BudapeÅ¡Å¥ se bÄ›hem jeho vlády postupnÄ› promÄ›nila v zázemí západních nacionalistů, think-tanků, konzervativních influencerů a lidí napojených na trumpovské hnutí.

Centrum evropského nacionalismu

Deník Le Monde popsal maÄarskou metropoli jako jedno z center západního nacionalismu, kde hrály roli státem podporované instituce jako Danube Institute, Mathias Corvinus Collegium, Hungarian Institute of International Affairs nebo Center for Fundamental Rights. Právě Center for Fundamental Rights CPAC Hungary spoluorganizuje s americkou Conservative Political Action Conference, což dokládá, jak moc byl Orbán důležitý pro konzervativní americkou pravici.

CPAC Hungary 2026 se konal 21. bÅ™ezna v budapeÅ¡Å¥ské MTK Sportpark. Podle Balkan Insight pÅ™ilákal 667 zahraniÄních hostů z 51 zemí a celkovÄ› nízké tisíce úÄastníků. Mezi výraznými Å™eÄníky byli Geert Wilders, Herbert Kickl, Alice Weidel, gruzínský premiér Irakli Kobachidze, Mateusz Morawiecki, Tom Van Grieken, Martin Helme nebo lidé z amerického konzervativního prostÅ™edí vÄetnÄ› Matta Schlappa. Server Euronews zároveň upozornil, že nezávislá média na akci nemÄ›la přístup a že Donald Trump ani J. D. Vance na CPAC Hungary osobnÄ› nedorazili. Trump ale Orbána podpoÅ™il videovzkazem. A totéž – k pÅ™ekvapení mnohých – udÄ›lal Andrej BabiÅ¡.

Přítel Andrej svou neúÄast zdůvodnil nutností Å™eÅ¡it závažné domácí otázky, na akci tak dorazil jen ministr zahraniÄí Petr Macinka a Orbánovi ve svém příhovoru sdÄ›lil, že takoví lidé jako on se – podobnÄ› jako Michelangelo – rodí jednou za pÄ›t set let. NicménÄ› navzdory MacinkovÄ› snaze bylo jasné, že Äesko-maÄarské vztahy, alespoň veÅ™ejnÄ›, ochladly. BabiÅ¡, který dřív s Orbánem veÅ™ejnÄ› komunikoval maÄarsky, se po prohraných volbách uchýlil k formální angliÄtinÄ›. Navzdory veÅ¡kerým roky trvajícím úzkým vazbám byl Orbán pro BabiÅ¡e najednou loser, který prohrál volby. Otázkou ale zůstalo, co to udÄ›lá s Patrioty pro Evropu a kdo případnÄ› Orbána nahradí jako hlavní spojka pro Rusko i Trumpovy USA.

Chameleon Babiš

Po maÄarských volbách se Andrej BabiÅ¡ znenadání ocitl v nové pozici. V Patriotech pro Evropu zůstal jediným aktuálnÄ› vládnoucím premiérem Älenské zemÄ› EU. Orbán o svou vládu pÅ™iÅ¡el, Le Pen a Bardella Francii (zatím) neřídí, Salvini není italským premiérem, Wilders není nizozemským premiérem a Kickl nestojí v Äele Rakouska. To by logicky znamenalo, že BabiÅ¡ pÅ™evezme tyto evropské otěže a pustí se do budování nových vizí a nových plánů pro tuto tÅ™etí nejsilnÄ›jší evropskou frakci. To se vÅ¡ak nyní ani zdaleka nedÄ›je. Jednou z obecnÄ› známých politických strategií Äeského premiéra je nevyÄnívat a nechávat si vždy otevÅ™ená i ta nejbizarnÄ›jší zadní vrátka.

BabiÅ¡ reálnÄ› nemá žádný důvod se do role nového vůdce Patriotů hrnout. Bylo by to proti jeho základnímu instinktu. Celá jeho politická kariéra stojí na schopnosti být u vÅ¡eho, co se může hodit, a souÄasnÄ› tvrdit, že se ho to vlastnÄ› netýká, nebo dokonce že je v dané situaci obÄ›tí. BabiÅ¡ umí být v jednu a tu samou chvíli Orbánův přítel, stejnÄ› jako evropský pragmatik, oběť Bruselu, partner Macrona, sociální ochránce důchodců i pÅ™edseda vlády s krajnÄ› pravicovými frakcemi v zádech. Vždy podle potÅ™eby.

Platilo to i pro jeho podporu Patriotům pro Evropu. Tu projevoval, ale jen v mezích. Ani s pádem Orbána se to nezmÄ›nilo: BabiÅ¡ oÄividnÄ› žádnou vÄ›tší odpovÄ›dnost nechce, což naplno ukázal první „poorbánovský“ sraz frakce v italském MilánÄ›, kam byl Viktor Orbán sice pozván, ale nepÅ™ijel. V dostupných reportech z akce ale Äeský premiér nefiguruje mezi hlavními Å™eÄníky ani citovanými postavami. Nejvíc se psalo o Salvinim, Bardellovi, Wildersovi, Van Griekenovi a dalších, nikoli o BabiÅ¡ovi. To naznaÄuje, že se Äeský premiér držel zpátky od nejtvrdších projevů identitářské a nacionalistické politiky, kterou reprezentují jeho kolegové.

Hledá se nové mocenské centrum, zn. rychle

SkuteÄnou váhu krajní pravici vÅ¡ak pořád dává stát. Přístup k vládÄ›, ministerstvům, evropským jednáním, diplomatickým kanálům a veÅ™ejným penÄ›zům, to je i dnes klíÄové. Orbán byl pro tuto politiku tak důležitý proto, že jí vÅ¡echno zmínÄ›né dokázal dlouho poskytovat, fungoval obousmÄ›rnÄ›. BudapeÅ¡Å¥ v tomto pohledu nebyla jen nÄ›jakou kulisou evropského nacionalismu, byla svého druhu jeho mocenskou adresou.

Po maÄarských volbách se tato adresa bude muset zmÄ›nit. Fidesz zůstává souÄástí Patriotů, Orbán zůstává jejich symbolem a jeho síť nezmizí ze dne na den. Bez premiérského úřadu vÅ¡ak ztrácí nÄ›co, co mu žádný think-tank ani konference nenahradí: přímou kontrolu nad Älenským státem Evropské unie. Z pohledu Patriotů pro Evropu tak zaÄíná mnohem praktiÄtÄ›jší otázka: Kde teÄ leží jejich vládní moc a vÅ¡echno s ní spojené?

OdpovÄ›Ä vede nepříjemnÄ› blízko k Praze. Jak již bylo Å™eÄeno, Andrej BabiÅ¡ je po OrbánovÄ› porážce jediným premiérem Älenské zemÄ› EU uvnitÅ™ této „evropské politické rodiny“. Pro frakci, která pÅ™iÅ¡la o svého nejdůležitÄ›jšího státníka, má Äeský premiér novou hodnotu. Zásadní roli v tomto mocenském pÅ™esunu navíc hraje i v souÄasnosti nejmocnÄ›jší žena ÄŒeské republiky, šéfka Úřadu vlády Tünde Bartha. Ta je dokonce nÄ›kterými komentátory v Česku pÅ™ezdívána Rasputin nebo kardinál Richelieu Äeské politiky. PÅ™i pohledu na její životopis a v kombinaci s tím, jak tvrdÄ› poslední mÄ›síce svůj vliv uplatňuje, nejsou tato hodnocení daleko od pravdy.

Tünde Bartha je slovensko-maÄarská manažerka, klíÄová postava souÄasné BabiÅ¡ovy vlády. V minulosti se podílela na zavádÄ›ní maÄarské divize BabiÅ¡ovy spoleÄnosti Agrofert v MaÄarsku a v roce 2024 jí Viktor Orbán udÄ›lil vysoké státní vyznamenání. Pro BabiÅ¡e už po léta pÅ™edstavuje hlavní spojení s BudapeÅ¡tí a mocenskou klikou kolem strany Fidesz. Dnes je vlivná manažerka BabiÅ¡ovi téměř neustále po boku, jezdí s ním na pracovní cesty, zve si na Úřad vlády diplomaty a sama i za ÄŒesko sem tam vyjednává. ObÄas za premiéra i komunikuje s dalšími pÅ™edstaviteli státu, například s prezidentem Petrem Pavlem.

Slovensko? Ne, raději Česko

PrávÄ› dobré vztahy Tünde Bartha s maÄarskou konzervativní frakcí dávají tuÅ¡it, že by to nakonec mohlo být právÄ› ÄŒesko, kam se centrum moci zaÄne pomalu pÅ™esouvat. A to i pÅ™esto, že krátce po OrbánovÄ› pádu si vÄ›tÅ¡ina evropských komentátorů tipovala spíše Ficovo Slovensko. To proto, že Robert Fico patří k vůbec nejhorlivÄ›jším spojkám s Ruskou federací a jako jeden z mála evropských politiků do Moskvy pravidelnÄ› jezdí. Naposledy byl v MoskvÄ› 9. kvÄ›tna 2026, kdy se v Kremlu setkal s Vladimirem Putinem. Po OrbánovÄ› pádu na sebe slovenský premiér pÅ™evzal Äást role, kterou dříve plnil maÄarský ministr zahraniÄí Péter Szijjártó: stal se jedním z nejviditelnÄ›jších kanálů mezi Moskvou a politikou Älenských států Evropské unie. Szijjártóovu pozici pÅ™itom krátce pÅ™ed maÄarskými volbami poÅ¡kodil skandál kolem jeho telefonátů se Sergejem Lavrovem. Podle investigativních zjiÅ¡tÄ›ní deníku The Washington Post mÄ›l maÄarský ministr s ruským protÄ›jÅ¡kem opakovanÄ› mluvit o citlivých unijních jednáních a pozdÄ›ji zveÅ™ejnÄ›né nahrávky ukázaly i debatu o sankcích.

TÅ™ebaže dnes v MaÄarsku nastupuje nová vláda, osu Äesko-maÄarských vztahů udržuje loajalita a historie kontaktů s orbánovskou érou. A to i pÅ™esto, že veÅ™ejnÄ› se sám BabiÅ¡ drží spíše stranou. Pozice a vliv jeho klíÄové spojenkynÄ› ale jasnÄ› dokládá, že i nyní bude pro Äeského premiéra důležité udržovat, klidnÄ› jen soukromÄ›, dobré vztahy se svým nÄ›kdejším politickým vzorem.

Fico naopak nejspíš není v oÄích ostatních politiků evropské krajní pravice nijak respektovaný, jeho vláda se dlouhodobÄ› zmítá ve vnitrokoaliÄních problémech a protesty proti nÄ›mu, jakkoli vyÄerpávající a v mnoha ohledech zatím neúÄinné, ukazují na silnou rozdrobenost nálad v zemi. Jeho vládní strana SMER navíc není v Evropském parlamentu zaÅ™azena do žádné z frakcí, což jeho pozici znaÄnÄ› oslabuje.

MEGA MAGA

Zatímco o napojení na Rusko se v postkomunistických zemích diskutuje téměř dennÄ› – pÅ™edevším kvůli ruské válce proti UkrajinÄ›, která je v důsledku testem i ohrožením pro celou Evropu, role Spojených států zůstává tak trochu v pozadí. PÅ™itom vztah evropské krajní pravice k Donaldu Trumpovi a jeho blízkému okolí je pro pochopení dynamik uvnitÅ™ Evropského parlamentu i národních států zcela klíÄový. A to pÅ™esto, že Trumpovy zcela náhodné, a pÅ™itom zniÄující války, jeho postoj k EvropÄ› jako takové a lavírování kolem NATO dÄ›lají ze souÄasných USA nestabilního a jen obtížnÄ› pÅ™edvídatelného spojence.

Pro Patrioty je ale Trumpova Amerika pÅ™itažlivá z jiného důvodu: nabízí jim vítÄ›zný obraz politiky, kterou se sami už po nÄ›kolik let, více Äi ménÄ› úspěšnÄ›, snaží pÅ™evést do evropských podmínek. Hranice, deportace, fosilní energie, útoky na univerzity, nezávislá média, kulturní instituce a jazyk národní hrdosti v kombinaci s likvidaÄními Å¡krty, to vÅ¡e stranám sdruženým v Patriotech silnÄ› imponuje. Tato frakce také dlouhodobÄ› bagatelizuje Trumpovu ekonomickou politiku vůÄi EvropÄ›.

Orbána – nakonec marnÄ› – pÅ™ijel pÅ™ed volbami podpoÅ™it viceprezident a klíÄová postava Trumpovy administrativy J. D. Vance, sám Trump telefonicky vyjádÅ™il svou podporu a nadÄ›ji, že MaÄarsko zůstane blízkým spojencem Spojených států. Web Balkan Insight jeho cestu popsal jako poslední pokus podpoÅ™it Orbánovu slábnoucí kampaň. Deník The Guardian šel jeÅ¡tÄ› dál: Vanceovo vystoupení oznaÄil za otevÅ™enou podporu Orbána jen pár dní pÅ™ed volbami a pÅ™ipomnÄ›l, že viceprezident obviňoval EU z vměšování do maÄarské politiky, zatímco sám na pódiu vyzýval k Orbánovu znovuzvolení. I tady dnes zeje svého druhu díra, kterou se jak Spojené státy, tak jednotlivé krajnÄ› pravicové strany budou snažit nÄ›jak zacelit. A vzhledem k napÄ›tí, které Trump do evropské politiky opakovanÄ› vnáší, to nepůjde snadno.

Takzvaní suverenisté, kteří s gustem okopávají kotníky Evropské unii, aÄkoli z jejích penÄ›z a infrastruktury běžnÄ› tyjí, jsou nyní ve zcela schizofrenní pozici. OdpovÄ›dí na politiku USA i Moskvy totiž není posílení národních států, ale naopak co nejvÄ›tší evropská integrace, tedy nÄ›co, proti Äemu suverenisté aktivnÄ› bojují. Trump navíc hodlá tvrdÄ› vyžadovat pÅ™ehled o tom, kolik jednotlivé Älenské státy EU pÅ™ispívají ze svého rozpoÄtu na obranu. A minimálnÄ› ÄŒesko má v tomto ohledu máslo na hlavÄ›. Na rozdíl od svých kolegů z frakce, kteří nesedí v premiérském kÅ™esle, se navíc nemá na co vymlouvat.

Zemětřesení se koná – ale jen trochu

V kontextu Orbánova souÄasného konce tu nejde jen o pád jedné lokální vlády, ale o otÅ™es celým centrem evropské krajní pravice, která najednou nemá vůdÄí osobnost. A to si, koneckonců, uvÄ›domují i samotní europoslanci této frakce. Jeden z nich například pro web Euronews uvedl, že je to „konec jedné éry“. Je tedy otázka, co se s identitářskou politikou Patriotů stane dál a do jaké míry si zachová svou internacionální legitimitu.

Jistě, národně konzervativní, xenofobní politika ani její představitelé nikam nezmizeli, spíš naopak. Jen za poslední dekádu, od takzvané uprchlické krize, se jim podařilo posunout hranici toho, co je dnes považováno za normální a přijímané. Spolu s armádou influencerů, kteří vyrostli kolem slavného uskupení Generace Identity, se jim do politiky i veřejného diskurzu podařilo propašovat celou řadu do té doby tvrdě odsuzovaných postojů.

Zatímco v pÅ™edchozích letech to byla právÄ› politika krajní pravice, co vzbuzovalo vÅ¡eobecný odpor a pohorÅ¡ení, s nástupem její nové, ménÄ› vulgární a více uhlazené politické elity se vÅ¡echny dříve platné standardy rozmÄ›lnily. DneÅ¡ní proponenti postfaÅ¡ismu nenosí neonacistické symboly na triÄkách ani těžké kanady, nemají tetování s motivy vojáků SS. VÄ›tÅ¡ina z nich vystudovala prestižní Å¡koly, nosí obleky a tvoří mládežnické organizace právÄ› takových politických uskupení, jako jsou Patrioti pro Evropu.

Podíváme-li se na dědictví této normalizace, jejíž hlavním proponentem a tahounem byl Viktor Orbán, v širším hledisku, vidíme robustnější a propracovanější systém. A tím jedny volby jen tak neotřesou, jakkoli z hlediska poměru sil a symboliky moci znamenaly opravdu hodně. Patrioti a jejich politika ale nemizejí a stejně tak se nehroutí systém moci, který za více než dekádu poctivě a s vervou budovali.

Pohled do Å™ad jejich mládežníků o tom dává jasnou zprávu: vÄ›tÅ¡ina z nich má za sebou velmi problematickou minulost, Äasto spojenou s kontroverzemi kolem legitimizace nejen krajnÄ› pravicových narativů, ale Äasto i tÄ›ch tvrdÄ› neonacistických. TěžiÅ¡tÄ› tÄ›chto organizací navíc stojí tak trochu mimo tradiÄní pojetí politiky, tak jak ji známe ze stranických systémů. Opírá se o novou vlnu influencerů, kteří k sobÄ› poutají pozornost mladých lidí a dál tak potencují svůj vliv na naÅ¡i spoleÄnou budoucnost. NÄ›co takového dnes druhá strana, aÅ¥ už se bavíme o skomírající evropské levici, nebo liberálech, prostÄ› nemá. A brzy se jí to může vymstít.

Kultura nacionalismu is not dead

To, co se i díky Orbánovi podaÅ™ilo za poslední dekádu vybudovat, dávno pÅ™esahuje MaÄarsko. V Äásti spoleÄnosti, pÅ™edevším mezi lidmi, na které tvrdÄ› dopadaly poslední krize, vznikl dojem, že jejich zájmy dnes hájí hlavnÄ› krajní pravice. Absurdní je to už proto, že Orbánova vláda jasnÄ› ukázala, komu podobné režimy skuteÄnÄ› slouží: vlastní mocenské třídÄ›, napojenému byznysu a politickým rodinám, které si ze státu udÄ›laly zdroj penÄ›z a přísun výhodných zakázek.

Slabé místo této politiky leží tam, odkud sama bere sílu: u lidí zklamaných globálním kapitalismem, kteří stále dokola doplácejí na rostoucí ekonomické, kulturní i sociální nerovnosti. PrávÄ› mezi nimi krajní pravice Äasto působí jako jediná síla, která jejich hnÄ›v bere vážnÄ›. Ve skuteÄnosti ho jen pÅ™esmÄ›rovává. Proti migrantům, LGBTQA+ lidem, ženám, chudým lidem, neziskovým organizacím, médiím nebo komukoli dalšímu, kdo se zrovna hodí do role nepřítele.

Díra, která po Orbánovi zůstala v centru nacionálnÄ› konzervativní moci, je malá ve srovnání s propastí, která už celé dekády zeje mezi sociálními třídami v jednotlivých evropských zemích. Pokud v takto nerovném nastavení budou vyrůstat další skupiny a generace a demokratická politika na nÄ›j nenajde odpovÄ›Ä, stane se nejtrvalejším dÄ›dictvím Orbánovy éry právÄ› pÅ™etrvávající příklon Äásti znevýhodnÄ›ných lidí ke krajní pravici. A to navzdory tomu, že tato politika proti sobÄ› aktivnÄ› staví lidi, kteří se v ekonomickém žebříÄku nacházejí velmi blízko sebe.

Živená nenávist k migrantům, LGBTQA+ lidem, ženám, chudým lidem a lidem jakkoli znevýhodnÄ›ným tvoří jednu z hlavních os souÄasné globální krajní pravice. Konkurovat jí znamená brát problémy lidí vážnÄ› a nabídnout alternativu, která bude emancipaÄní, ne vyluÄující. JedinÄ› pak se dá skuteÄnÄ› upřímnÄ› říct: tÅ™eba jsme koneÄnÄ› na cestÄ› k postorbánismu.